Kdysi jsem si myslel, že to, co se stalo, je minulost. A ta je neměnná a pořád stejná. Jenže opak je pravdou.

Minulost je taková, jakou chceme, aby byla

Možná to zní divně, ale je to tak. Minulost opravdu není dána. Z minulosti si bereme pouze to, co chceme, ovlivňujeme svůj postoj k věcem z minulosti a nejednou minulost přiohneme, aby byla taková, jaká chceme.

Jakto?

Stačí se zamylet nad tím, kolikrát ci člověk vzpomene na stejnou věc, ale pokaždé jinak. Když je dobrá nálada a chceme vidět dobré věci, tak je vidíme. To, co jsme udělali, to co se stalo, všechno to bylo dobré. Běda, jak máme náladu špatnou, to tu samou věc vidíme z úplně jiného pohledu. Chceme být na někoho naštvaní? Maličkost. Sáhneme do minulosti, vytaháme všechno špatné a to dobré trochu pozměníme, protože zrovna teď se nám dobré věci nehodí.

Tak minulost změníme, vždyť o nic nejde

A tak všichni zdárně měníme minulost naprosto dle libosti. A vlastně jí měníme několikrát a tu samou část. Podle toho, co zrovna potřebujeme, co by se nám zrovna hodilo, nebo prostě podle toho, co by bylo dobrý. Naše minulost je přece naše a nikdo nám do ní nemůže. A když je moje, mohu si s ní dělat, co se mi zlíbí.

A zkroucenou jí prezentujeme dál

Samozřejmě si to nenecháme pro sebe. Takže sáhneme do minulosti, upravíme co a jak potřebujeme a přesně tak to podáme. Ten, kdo nás vyslechne to přijme přesně tak, jak je mu to vysvětleno a podáno. Aby ne, vždyť je to přeci minulost a ta se stala, přece by nikdo nelhal. No a nelže, jen mění…

Děláme to všichni

Že ne? Ale ano, stačí zapátrat a zamyslet se. Každý si určitě vzpomene na spoustu takových případů. Jenom si to nepřiznáme.