Zrovna když jsem měl pocit, že to všechno začalo vycházet, že teď už to bude fajn a bude jenom líp, že teď se mi začnou plnit mé sny touhy a přání, …

Vše se mi zhroutilo – jako domeček z karet

Asi snad každý někdy stavěl domeček z karet (nebo alespoň z pivních tácků). Postavit takový domeček zabere spoustu času. Než si člověk rozmyslí, jak má vypadat, než se pustí do základů. Je potřeba taky spoustu pýle, ohodlání a v neposlední řadě víry v to, že se domeček nakonec povede. Občas zjistím, že takhle to nepůjde, že tudy cesta nedevede – postavím teda kartu jinak a jinam. Jak se domeček pomalu rýsuje, mám radost… Získávám pocit, že se to podaří, že o vyjde…

Jenže, aby to nebylo tak snadný, musím se potýkat se spoustou problémů. Občas nám někdo kopne do stolu (ať už úmyslně nebo ne), někdy se objeví průvan, nebo prostě přijde někdo, kdo nemá zájem, aby to vyšlo. Strká Vám do karet, popichuje, že takhle to stát nebude, že takhle se to stavět nemá a že by se to mělo postavit tak či onak.

Na druhou stranu, najdou se tací, kteří rádi pomohou a poradí. Přiloží kartu, dají dobrou radu a nebo prostě podporují to, co stavíte. Všechno jde potom mnohem snadněji a rychleji…

A i přes všechny nástrahy se mi domeček celkem povedl, byl téměř hotový. Zbývalo ještě dost práce. Měl jsem spoustu nápadů co a jak zlepšit, na co si dát pozor i kde jsou slabá místa. Teď už to bude fajn, budu se krásně těšit z postaveného díla. Dalo to spoustu práce, ale stálo to za to. Nelituju času, práce a ani všech obětí, které jsem musel běhěm stavení obětovat. Bylo to krásné období budování, stavění i přemýšlení.

Jenže on se začal rozpadat

Najednou si ale všímám, že je něco špatně. Něco se děje. Domeček se vyklá – a já nevím proč. Něco jsem udělal špatně? Je to snad chvilkové zatřesení? Nebo spadne? Začínám zjišťovat, co se děje. Proč nestojí tak pevně, jako vždycky stával. Nikdo neumí poradit, nikdo neví, co se děje. Sápe se po mně beznaděj a daří se jí to… Den po dni sleduji, jak se stále rozpadá. Víc a víc a nevím, jak to zastavit. Hlavou se mi honí spoustu myšlenek. Přemýšlím, jestli ho mám zachránit za každou cenu? A byl vůbec povedený? Mohl vůbec přežít do budoucna? Opravdu byl tak skvělý, jako jsem si myslel? Co kdybych ho nechal prostě spadnout? Ne, spadnout ne. Vždyť je to škoda…

A utrpěl velkou ránu

Jedna ze základních karet (důvěra) utrpěla velkou ránu, no spíše jí prostě někdo z doměčku vyrval, vzal a rozškubal na tisíc kousíčků. Může takhle domeček ještě stát? Zatím stojí, ale není to ono. Moc chybí, vždyť to byla jedna ze základních karet a byla postavena mezi prvními. Nese na sobě obrovskou váhu, ale bez ní?

Stále to nevzdávám, domeček přidržuju a čekám … ani nevím na co… a doufám…

Vidím spoustu chyb

Začínám si uvědomovat spoustu chyb, kterých jsem se při stavění dopustil. No a nebylo jich málo. Nekteré jsem opravil, některé ne. Některé opravit už nikdy nepůjdou, jiné by snad šly. Ale proč jsem je neviděl dřív? To se musí začít takhle rozpadat, abych otevřel oči, zstavil a podíval se, jak jsem špatný stavitel? Proč? Proč jsem si je jenom neuvědomil dřív? Asi jsem byl zaneprázdněn stavěním jiné části, než abych si všimnul, že druhá strana chátrá.

Všechny chyby mě moc mrzí, přemýšlím, co s tím… Snažím se je napravit, nebo alespoň zmírnit. Jenže zatímco musím domeček přidržovat, aby nespadl, nedaří se nic napravit… Snažím se (teda alespoň myslím), jenže ono to nejde…

Začínám zmatkovat a dělat hlouposti… A tak namísto toho, abych něco opravil, dělám chyby další… A sám začínám strkat do základních karet a ještě víc začínám domeček rozvyklávat…

Už to vím, ale nechci…

Domeček je už opravdu na spadnutí. Už to vím. Poslední pokusy o záchranu selhávají. Vlastně všechny pokusy o cokoliv selhávají. Cítím, že takhle už stát nebude, že bych ho měl pustit, ale nechci… Nevím, proč nechci…

A tak ho nechávám spadnout

Pomalu sundavám ruce a domeček pouštím. A on padá. Padá tak moc rychle… Už vím, že se to nedá zastavit, že to tak musí být… A je konec. Domeček už není. Všude je jenom spoustu karet, některé nevidím, nevím, kde jsou, asi zmizeli úplně. Jiné mi naopak zůstávají stále na očích. Všude je jich spousta. Je to velká hromádka, ale nedává to takhle žádný smysl…

Proč je mi ale tak smutno a úzce?

A co dál?

Tak skvělé. Domeček už není. Ale co dál? Postavit nový? Z nových karet? Postavit větší a lepší? Ale to já nevím, jestli chci. A nevím, jestli teď…

Poučit se a neudělat stejné chyby

To je asi jediné, co můžu. Poučil jsem se z chyb, které jsem dělal. Toho můžu teď využít při stavění nového, jiného, domečku. Ale muselo mě tohle poučení příjít tak draze?

Uschovám si původní střípky

A tak jsem uklidil ze stolu všechny karty. Složil jsem je do úhledného balíčku a schoval. Budu na ně vzpomínat v dobrém…